SMS Viribus Unitis, první dreadnought rakousko-uherského námořnictva, byla nejen symbolem námořní ambice habsburské monarchie, ale také dokladem o schopnosti národů střední Evropy konkurovat světovým námořním velmocím. Vznik této lodi byl úzce spojen s českými zeměmi.
Vznik a konstrukce
V letech před první světovou válkou došlo k novému závodu ve zbrojení, protože koncept lodi HMS Dreadnought představený v roce 1906, změnil pravidla války na moři. Koncept all gun ship změnil vše, restartoval tehdejší závody ve zbrojení a všichni museli začít investovat do vývoje a výroby lodí schopných se nové kategorii lodí postavit. Rakousko-Uhersko nebylo výjimkou a rozhodlo se postavit vlastní moderní bitevní loď.
SMS Viribus Unitis byla navržena v rámci třídy Tegetthoff, která zahrnovala čtyři jednotky lodí: Viribus Unitis, Tegetthoff, Prinz Eugen a Szent István. Název vlajkové lodi, Viribus Unitis „Spojenými silami“, odkazoval na osobní heslo císaře Františka Josefa I., symbolizující jednotu národů podunajské monarchie. Třída byla pojmenována po admirálu Wilhelmu von Tegetthoffovi, národním hrdinovi po bitvě u Lissy. Kýl lodi byl položen v roce 1910 v loděnici Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu, což bylo tehdejší významné přístavní město monarchie. Stavbu významně ovlivnila česká pracovní síla, mnoho dělníků, techniků a inženýrů, kteří se na projektu podíleli, pocházelo z českých zemí. Český průmysl hrál klíčovou roli v dodávkách materiálů, například oceli a komponentů pro výzbroj a vybavení bitevní lodi.
Po svém vzniku se jim dostalo velké uznání, a to i v mezinárodním tisku, jako prvním dreadnoughtům postaveným ve Středomoří, nejmocnějším válečným lodím v regionu. To říši Františka Josefa II. poskytlo krátkou éru nadvlády nad Itálií, alespoň do doby, než byly uvedeny na trh modernější lodě Guilio Cesare a Cavour. Do té doby měla Itálie pouze jeden dreadnought, Dante. Výstavba lodí probíhala poměrně svižně (na dnešní poměry) a každý rok dokončila monarchie jednu loď. Viribus Unitis v prosinci 1912, Tegetthof v červenci 1913, Prinz Eugen v červenci 1914 (zprovozněna v srpnu) a Szent Istvan v prosinci 1915.
Technické specifikace
SMS Viribus Unitis měřila 152 metrů na délku a měla výtlak přibližně 20 000 tun. Byla vyzbrojena dvanácti děly ráže 305 mm, rozmístěnými ve čtyřech trojitých věžích, Každé z děl mělo hlaveň dlouhou 50 ráží (tedy 15,25 metru), což umožňovalo vysokou přesnost a dostřel. Dělo používalo náboje o hmotnosti 450 kg, které byly schopny zasáhnout cíle na vzdálenost až 20 000 metrů (20 km). Kadence dosahovala přibližně tři rány za minutu, což bylo na svou dobu standardem pro těžká námořní děla. Sekundární výzbroj byla tvořena děly ráže 150 mm. Pancíř o tloušťce až 280 mm chránil trup a citlivé části lodi.
Loď poháněly čtyři parní turbíny o výkonu 27 000 koňských sil, což umožňovalo maximální rychlost 20 uzlů (37 km/h). Posádku tvořilo zhruba 1 087 mužů, z nichž mnozí byli Čechy a Slováky, protože české země byly jedním z hlavních zdrojů námořníků a důstojníků pro rakousko-uherskou flotilu.
Česká stopa
Role českých zemí v projektu Viribus Unitis byla naprosto zásadní. České strojírenské podniky, například Škoda Plzeň, dodávaly nejen děla, ale také části pohonného systému. Děla kalibru 305 mm byla klíčovou součástí výzbroje a jejich kvalita byla na mezinárodní úrovni. Mimo to značný počet důstojníků a námořníků pocházel z Čech a Moravy.
Válečné nasazení a tragický konec
SMS Viribus Unitis byla spuštěna na vodu v roce 1911 a zařazena do služby o rok později. Ačkoli se zúčastnila několika operací během první světové války, rakousko-uherská flotila většinou zůstávala v přístavech kvůli převaze italského a francouzského námořnictva. Bitevní loď nezasáhla do žádné velké námořní bitvy, i když několikrát byla v pohotovosti, například při italském vstupu do války v květnu 1915, kdy flotila krátce vyplula k úderu na italské pobřeží. I tehdy se však Viribus Unitis po několika dnech vrátila zpět do Puly, kde zůstala zakotvena až do konce války.
Tragický konec lodi přišel po rozpadu monarchie. Dne 31. října 1918 byla loď předána nově vzniklému Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (předchůdci Jugoslávie). Novým kapitánem se stal Janko Vuković de Podkapelski a loď byla přejmenována na Jugoslavija.
Jen o den později, 1. listopadu 1918, pronikli do přístavu dva italští námořníci, Raffaele Paolucci a Raffaele Rossetti na improvizovaném podvodním plavidle „Mignatta“. Měli sebou nálož o hmotnosti přibližně 200 kilogramů trhaviny a připevnili ji na trup Viribus Unitis pod čarou ponoru. Když byli zadrženi, upozornili posádku, že loď byla zaminována. Kapitán Janko Vuković de Podkapelski, který teprve den předtím převzal velení, nechal posádku evakuovat. Po několika hodinách, kdy se nic nestalo, se většina námořníků vrátila zpět na palubu a krátce poté, v 6:44 ráno, exploze loď zničila.
Obrovská vlna smetla desítky mužů do vody. Viribus Unitis se převrátila a během pouhých 15 minut se potopila s přibližně 300 muži včetně kapitána Vukoviće, který odmítl loď opustit.
Zdroj: Naval Encyclopedia, Österreichische Marine Archiv, Museo Storico Navale di Venezia – archivní dokumenty o akci Paolucci & Rossetti
Licence fotografie: Volné dílo